Recenze: Plíseň od Siri Pettersenové

☆☆☆☆

Autor: Siri Pettersen

Název: Plíseň (Rata)

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2017

Počet stran: 456









Druhý díl severské trilogie, po jehož přečtení budete chtít ihned pokračovat v jízdě dál.




První díl jsem si naprosto zamilovala (i když jsem #tymjiskra) a na druhý jsem se hrozně těšila. Pak jsem ale četla pár né úplně dobrých recenzí a já se začala bát. Co když už to nebude tak dobrý? Měla jsem i celkem pochyby o tom, kam to vlastně bude směřovat, protože první díl končí tím, že se Rime a Hirka rozdělí A JÁ JE CHCI SPOLU! Nakonec jsem se ale odhodlala si přečíst i Plíseň, a když jsem si došla na poštu pro balíček s Plísní od Megaknih, tak jsem skoro tancovala radostí, tak jsem se těšila na návrat do světa Odinova dítěte.

Ale hned jak jsem se pustila do čtení, věděla jsem, že budu patřit mezi ty, kterým se to líbilo. Na rovinu řeknu, že to nebylo tak dobré jako Odinovo dítě, ale zároveň to bylo zajímavější v tom, že jsme dostali spoustu informací a všechno začalo dávat smysl a propojovat se. Ty kousky skládačky co jsme objevili v prvním díle, konečně našly místo, kam vlastně patří a zapadly.

Plíseň začíná několik měsíců po skončení Odinova dítěte - Hirka se kameny přenesla do nového světa, toho našeho, lidského, protože odsud ve skutečnosti pochází. Ale není to takové, jak si představovala, stále nezapadá, nerozumí moderním vynálezům a pořádně ani jazyku. A chybí jí Rime (komu by taky nechyběl). Teď žije v kostele a snaží se nějak nalézt své místo v novém světě.

Rime se snaží nalézt rovnováhu v tom starém - ztráta Hirky ho ochromila snad více než ztráta Vidoucího. Rada ho nijak zvlášť nemusí a on je taky ne. Velké problémy se objevují však až s příchodem mrtvorozených. Ti by tam správně vůbec neměli být, právě kvůli nim Hirka odešla. Rime začíná hledat důvody proč a také cestu k Hirce, která v tu chvíli řeší taky něco nečekaného. A podivného. Její havran Kuro se proměnil v mrtvorozeného.

Je pravda, že oproti Dítěti byla Plíseň taková pomalejší, táhlejší ale nedá se říct, že by tam bylo méně akce, jenom to nebylo tak zajímavý jako v Dítěti. Většinou se totiž pohybujeme po Evropě, Hirku honí jeden chlápek, pak druhej a pak se spojí s tím a támhletím a je proti tomuhle a tomuhle a pak je to vlastně všechno naopak. Asi. No prostě je to všechno tak trochu zamotaný, propojený a tak trochu divný.

Divný je taky Hirky nový spojenec. Je mu tak třicet, je to tak trochu zločinec, tak trochu sobec a tak trochu super člověk. A tak trochu pedofil. Ale jenom trošičku.

Na povrch vyplula spousta informací, takže se nedá říct, že by Plíseň byla výplňovým dílem. Novinky, které jsme se zde dozvěděli, mění celý směr trilogie (nebo teda, ono to tam celou dobu evidentně směřovalo, ale chápete). Určilo to, jakým směrem se bude odehrávat i třetí kniha na kterou se se neuvěřitelně těším. Předpokládám, že uvidíme nějaký nový svět, vrátíme se do Ymslandy a snad se dočkáme šťastného konce mezi Hirkou a Rimem. Po Plísni nejsou na moc dobrém místě, ale o tom pomlčím, protože spoilery.

Celá knížka je psaná z několika úhlů pohledů - nejenom Hirky a Rimeho, ale převážně se děj točil okolo Hirky a zbytek tam byl jenom celkem okrajově. Ale jsem ráda, že ty části s Hirkou byly prolomené i jinými. Hlavně ze začátku a z konce ty pohledy byly střídány tak dobře, že jsem prostě nemohla přestat číst.

Co musím ještě pochválit, je to, že Siri si vzala již existující svět a přestože nic fundamentálně nezměnila, dokázala si ho naprosto podmanit a zobrazit ho svým vlastním originálním způsobem.

Prostě a jednoduše Plíseň je skvělá. Jen o kousíček horší jak Odinovo dítě. Opět je to krásně napsané (a přeložené), čtivé, plyne to (a to i když se tam nic moc ani neděje). Je to plné zvratů a překvapení. Mě to udrželo vzhůru asi do dvou do rána, kdy jsem to prostě musela dočíst. A pak se modlit za brzké vydání závěrečného dílu, což by mělo být snad již brzo.