neděle 14. října 2018

Recenze: Červený adresář od Sofie Lundbergové


Autor: Sofie Lundbergová

Název: Červený adresář

Nakladatelství: Ikar

Rok vydání: 2018

Počet stran: 288









Když jsem šla do čtení Červeného adresáře, nebyla jsem si jistá, co přesně od toho čekat. Jestli se mi to bude líbit, jestli mě vnitřek zaujme tak, jako obálka. A překvapivě ano.


Hlavní postavou Červeného adresáře je Doris, kterou vidíme vyrůstat z mladé dívky do dospělosti. Zároveň se s Doris setkáváme i ve stáří, kdy žije sama a vypráví svůj příběh. Celý její život doprovází právě malý červený adresář, kam si celý život zapisuje jména lidí, které poznala. Teď jich je většina již přeškrtnuta, neboť majitelé těchto jmen zemřeli.

Dorisin příběh začíná ve Švédsku v meziválečném období. Její otec jí dává malou červenou knížku a vše vypadá skoro až idylicky. Jenže pak její otec umírá a její matka nemá dostatek financí. Proto jí odhlašuje ze školy a posílá pracovat. Doris se tak během chvíle ztrácí nejen otce, ale i zbytek rodiny, protože se kvůli práci musela přestěhovat.

Přiznám se, že ze začátku jsem se v částech ze současnosti dost ztrácela - autorka na mě vychrlila řadu jmen, které mi zněly podobně, a já se nedokázala zorientovat. Naštěstí to tak bylo ale jen zpočátku a já se nakonec dokázala ve všech těch jménech vyznat.

I přes počáteční zmatení jsem se ihned začetla a nechtělo se mi přestat číst. To pro mě bylo celkem překvapení, protože tohle není úplně můj klasický žánr, po kterém sahám.

Více se mi líbily části z minulosti, které jsem naprosto hltala. Chtěla jsem vědět, koho dalšího Doris potká, jaký budou mít vztah, co se s nimi pak stane a co se bude dál dít s Doris? Do kterého města se dostane příště? Části ze současnosti byly smutné, protože Doris je 96 let a vy vidíte, že je sama až na svou praneteř a ošetřovatelku. Co nevíte, je jak se do toho bodu dostala. Proč skončila takhle?

Ony vlastně nebyly smutné jen ty části ze současnosti. Celý Dorisin příběh byl hrozně smutný a už od začátku jsem věděla, že na konci budu bulet. A tak se i stalo. Posledních deset stránek jsem totálně probrečela. Jenom si na to vzpomenu a začínám popotahovat. Proto po takových knížkách moc nesahám. Komu se chce pořád brečet?

A co je na to všem vlastně úplně nejlepší je to, že je to na základě skutečných událostí.

Suma sumárum, díky knize jsem mohla nakouknout do Stockholmu, Paříže a New Yorku v různých časových období. Knihu jsem víceméně přečetla na jeden zátah, protože jsem jí nemohla odložit. Poplakala jsem si (naštěstí jsem v tu chvíli nebyla na veřejnosti). Bylo to jiné, než co obvykle čtu, ale zase sebe můžu jenom doporučit. 

2 komentáře:

  1. Pořád nevím, jestli do této knihy jít nebo ne. Ale hodně mě začíná lákat. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Také jsem váhala, jestli do Červeného adresáře jít, nebo ne. Ale pak jsem se do něj pustila a nelitovala jsem. Líbilo se mi to. :-)
    Pěkná recenze! :-)

    OdpovědětVymazat