Recenze: Co mě naučil tučňák od Toma Michella

☆☆☆ + ½☆

Autor: Tom Michell

Název: Co mě naučil tučňák (The Penguine Lessons)

Nakladatelství: NOXI

Rok vydání: 2016

Počet stran: 208

Jedinečný, silný životní příběh o nevídaném vztahu mezi mladým učitelem a tučňákem. Pro všechny, kteří kdy snili o tom rozumět řeči zvířat.

Dvacetiletý Tom Michell, toužící po dobrodružství, přijme místo učitele na prestižní argentinské internátní škole. Během svého výletu do Uruguaye zachrání tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Ten den se jeho život navždy změní. Pták, který dostane jméno Juan Salvador, odmítá mladého učitele opustit a jemu tak nezbývá nic jiného, než svého nového „domácího mazlíčka“ propašovat přes hranice a vrátit se s ním zpět do školy. Tučňák se samozřejmě brzy dostává do centra pozornosti. Stane se z něj nejen maskot ragbyového týmu, důvěrník paní domácí, spoluhostitel Tomových party, ale také nejokázalejší plavecký trenér ve světových dějinách. Navzdory těžkým časům peronistické vlády, hrozivé ekonomice a politickým bojům Juan Salvador všechny kolem sebe rozveseluje.

Po prvním přečtení názvu se mi jako první v hlavě vybavil animovaný film Happy Feet a čekala jsem tedy podobnou slaďárnu se šťastným koncem. Omyl. Životopisný příběh z pera Toma Mitchella - Co mě naučil tučňák - byl jeden z nejlepších skutečnost zobrazujících příběhů, které jsem četla.

Kniha se odehrává čtyřicet let nazpátek, kdy se Tom rozhodl odjet do Jižní Ameriky, aby se zde stal učitelem. V dnešní době to není nic zvláštního, odjet do méně rozvinutých zemích a dobrovolničit nebo pracovat na léto. Před skoro půl stoletím to bylo něco úplně jiného. Světová situace byla naprosto odlišná, ekonomika nestabilní a i život ve vyspělých zemích nebyl ideální.


Proto nápad odjet do Argentiny, která se v té době zmítala v ekonomické krizi, inflace rapidně stoupala hodinu od hodiny a existovala reálná šance politického převratu a případné občanské revoluce a války.

"Všichni zkrátka varovně zvedali prst a tvrdili, že cesta do Argentiny je absurdní nápad a za daných okolností nepřichází v úvahu. Nikoho se zdravým rozumem by ani ve snu nenapadlo tam jezdit. Přesně to jsem chtěl samozřejmě slyšet a další povzbuzování jsem už nepotřeboval."

Tehdy sotva dvacetiletý Tom přijíždí do Jižní Ameriky, kde se před počátkem školního roku rozhodl cestovat. Jeho cesta ho zavedla i do Uruguaye, kde vše začalo. Při procházce objevil pláž, na kterou bylo vyplaveno několik desítek mrtvých tučňáků v závoji ropy.


Jen jeden z tučňáků přežil. Tomovi trvalo jen pár vteřin se rozhodnout, co bude dělat. Do síťové tašky nasoukal agresivního a naštvaného tučňáka a i s ním se vydal zpět do svého provizorního bytu.

V moment, kdy si Tom získává jeho důvěru, začíná největší dobrodružství jeho života. On a jeho nový tučňáčí přítel Juan Salvador se společně vydávají na cestu do Argentiny, kde se oba budou muset přizpůsobit novým podmínkám a navyknout si na nový životní styl.


Při četbě Co mě naučil tučňák jsem strávila jednu z nejlepších přednášek filozofie, které jsem se kdy účastnila (upřímně, nebylo jich moc). Přestože je to knížečka úzká, má pouze něco málo přes dvě stě stránek, přečíst ji celou jsem nestihla. 

První polovina příběhu, kterou jsem tam přečetla mi přišla mnohem zajímavější něž zbytek knihy. Nevím jestli to bylo způsobeno mnou neschopností dávat pozor při přednášce, nemožnost pochopení filozofických blábolů, které můj profesor vypouští z úst  nebo čistě proto, že druhá polovina je dějově pomalejší. 

Možná to bylo také tím, že v druhé části je méně Juana Salvadora a více popisů současné politické situace a krajinek. 

Celkově je to pěkná, víceméně čtivá kniha, která mě úplně nenadchla, ale také mě nijak zvlášť neurazila. Tučňáčí fakta byla zajímavá a rozhodně toho o nich teď vím víc, než předtím. K čemu mi ty informace budou netuším, ale třeba až se někdy zase podívám do ZOO, tak jich nějak využiju (spíš ne). Netučňáčí části nebyly ničím výjimečné a spíše nudily.

Konec byl hořkosladký, ale tak to většinou u biografických knih bývá.