Recenze: Wires and Nerve od Marissy Meyerové

☆☆☆

Autor: Marissa Meyer

Ilustrace: Douglas Holgate

Název: Wires and Nerve

Nakladatelství: Feiwel & Friends

Rok vydání: 2017

Počet stran: 240






Na "pátý" díl Měsíčních kronik jsem se neskutečně těšila a předobjednaný jsem ho měla už od letních prázdnin, bohužel ale mé očekávání nenaplnil.



Na úvod musím říct, že jsem mám docela velký problém s ilustracemi. Což je trochu smutné, vzhledem k tomu, že to má být hlavní bod celé knihy. Grafické zpracování mi prostě vůbec nesedlo. Je na mě příliš odfláklé. Nebo asi ne odfláklé, uplně to nedokážu přesně popsat, ale dost často postavám chyběla velká část rysů a všechno to bylo takové nedotáhlé.

Možná tento můj problém s ilustracemi je způsoben i tím, že jsem zvyklá na mangu a japonský styl kresby, který je mnohem propracovanější, detailnější a buďmě upřímní, taky hezčí. Taky netvrdím, že si s tím ilustrátor nedal práci, protože to určitě dal, ale vybrala bych někoho jiného, kdo by dokázal lépe vykreslit jednotlivé postavy. Bohužel mi taky přišlo, že všichni si jsou tak trochu (čti hodně) podobní.

Taky se musím přiznat k tomu, že ani ten příběh se mi moc nelíbíl.  Chápu, že vzhledem k tomu, že je to grafická novela, tak to bude kratší, ale.. Ve Wires and Nerve se skoro nic nedělo! Jakože, fakt skoro nic.

Děj ve Wires and Nerves se odehrává pár měsíců po skončení Winter, takže pokud jste jí ještě nečetli a nechcete být vyspoilerováni, tak přeskočte pár odstavců až uvidíte velkýma barevnýma písmenama "konec spoileru."

Nadvláda Levany skončila, Cinder je královnou Měsíce a snaží se navázat přátelství a spojenectví s vládci na Zemi. Vše je trochu složitější, než předpokládala. Díky létům strachu z Měsíce a jejich daru se lidé obávají, zdali Cindeřiny úmysly jsou čisté. To vše ještě komplikuje fakt, že armáda vlčích mutantů, které Levana vyslala na zemi se tam stále nacházejí. A tak trochu jedí lidi. To také Cinder do karet příliš nehraje.

Nakonec se Iko vydává na zem, aby se s nimi vypořádala a poslala je zpátky na Měsíc. Úkol se ukazuje jako těžší, než kdokoli předpokládal a vše ještě komplikuje vlčí bojovník, který se staví proti Cinder a buduje si vlastní armádu vlčích mutantů.

KONEC SPOILERU

Další věc, se kterou jsem měla problém bylo to, že hlavní postavy měly často jiné charakterové vlastnosti, než v knihách. Především Thorne, který se stal takovým celkem uťáplým ňoumou.

A Winter. Najednou se z té bláznivé holky, co mluvila s vlky, stala Michelle Obamová, která byla sofistikovaná, na úrovni a bylo jí nad padesát.

(Ale naštěstí tyhle charakterové změny nejsou tak hrozné jako v Prokletém dítěti.)

Iko naštěstí zůstala Iko. Stále trochu šílená (ale jen v tom dobrém smyslu), stále extrémné loajální a vtipná. Upřímně, čekala jsem, že v knize bude trochu více romantiky s jistým měsíčním strážcem, ale to asi přijde ve druhém díle.

Je mi líto, že tam nebylo více i ostatních. Přestože Scarlet a Wolfe jsou mým nejméně oblíbeným párem, tak bych ocenila vidět je na více než na pěti stránkách. A můj miláček Kai se tam mihl jenom na okamžik a s Cinder se ani neviděl a ani s ní nevedl jediný rozhovor. Já chápu, že tohle má být výhradně kniha o Iko, ale stejně.. chtěla bych tam i více ostatních.

Celkově děje tam bylo pramálo. Spíš bych to nazvala jako prolog. Pěkně nás to uvedlo do děje, konečně se k něčemu začalo schylovat a než se k tomu dostalo, tak kniha skončila. Musím říct, že celé mi to přišlo, takové nemastné neslané a místo toho, aby z toho bylo něco stejně propracovaného a úžasného jako celé Měsíční kroniky, tak to bylo odbyté s hlavním cílem vytřískat z toho co nejvíce peněz.


Upřímně na to, kolik mě tahle kniha stála jsem jí dost zklamaná. Má očekávání nenaplnila ani z poloviny a přestože jsem nadšená z toho, že jsem se mohla navrátit do světa Měsíčních kronik, tak jsem předpokládala, že úroveň knihy bude o pár stupínků výše. Takže na jednu stranu jsem ráda, že Wires and Nerve vyšla, na druhou stranu už to asi ani nebylo potřeba. Skončit se má v tom nejlepším.