Můj boj s kreativním blokem a recenze na Válku umění od Stevena Pressfielda

Kreativita a já máme vztah jako na houpačce. Jednou jí mám a mám i čas a chuť cokoliv dělat, pak jí mám a nemám čas, a nebo mám třeba chuť a čas, ale kreativita chybí. Dost často se mi stane, že jsem po celém dni ve škole nebo v práci unavená a radši prokrastinuji, než abych něco napsala, nebo nakrasonapsala.

Až v posledním měsíci jsem se odhodlala se po roce zase vrátit ke psaní a znovu jsem otevřela svůj wordový dokument. Protože jsem už zapomněla, co jsem napsala, tak jsem si všechno musela přečíst znovu a to šlo pomalu. Ještě se do toho přidala krasopisná tvorba a celé mě to hrozně kreativně unavilo.

I když jsem chtěla, tak jsem prostě nedokázala otevřít word, nebo vzít do ruky tužku. A nebylo to tak, že by mi chyběla inspirace. Nápadů mám v hlavě stovky, jen jsem nedokázala překonat ten poslední krok a začít tvořit.

Proto, když mi napsal Doller, jestli bych si u nich nevybrala nějakou knížku, jsem sáhla po Válce umění od Stevena Pressfielda. Knížce, která by měla člověku pomoci s kreativním blokem.




Hned jak jsem se podívala dovnitř, byla jsem nadšená. Knížka byla rozdělená na tři části - odpor a dvě části ohledně překonávání odporu.

S první částí jsem se dokázala naprosto ztotožnit.

"Skuteční spisovatelé znají jedno tajemství, které rádobyautoři neznají. Na psaní není těžké samotné psaní. Těžké je sednout si a začít psát."

Tím nechci říct, že jsem "skutečný spisovatel," ale rozhodně s tím souhlasím. Občas někdy prostě koukám na ikonku souboru a už už na ní klikám, ale něco mě zastavuje. Nutkání podívat se, jestli je něco nového na instagramu, na facebooku, nebo v televizi dávají mou oblíbenou epizodu seriálu, který jsem už třikrát viděla.

To se projevuje Odpor. Taková malá otravná část mě samé, která mi brání v dělání věcí ze strachu z neúspěchu.

Svou první "knížku" jsem začala psát, když mi bylo asi jedenáct. Chybělo jen málo a dopsala bych jí. Ale nedokázala jsem to. Protože.. co potom? Co až bych to dopsala? Co když to všechno úsilí bylo pro nic? Dovolila jsem tyhle myšlenky mě zastavit.

"Odpor vám napovídá cokoliv, jen aby vás odradil od práce."

O pár let jsem se k té samé věci vrátila. Začala jí přepisovat a byla jsem z toho nadšená. No, a pak jsem zase přestala. Přišlo mi, že to nikam nevede, že mi to nejde. A tak jsem to vzdala. A o pár měsíců později jsem začala jiný projekt. Psala jsem a pak přišlo těžké období ve škole a já to používala jako výmluvu, proč nepsat. Až do posledního měsíce. Prostě jsem si řekla dost, vykašlala se na výmluvy a šla so toho.

Dost mi pomohlo i uvědomění si, že to s čím bojuju je právě Odpor.

"Odpor sám o sobě nemá žádnou moc. Každý gram síly, kterým disponuje, pochází od nás samotných."

Do téhle části jsem byla s knížkou spokojená. A pak přišly části o překonávání odporu. Druhá část - Zápolení s odporem: Staň se profíkem - mi přišla zbytečná a nic mi nedala. Jasně, bylo tam pár dobrých myšlenek, ale dalo by se to shrnout do jednoho odstavce.

A pak přišla třetí část. A ta mě nakrkla. Jenom jsem si říkala, jestli to autor myslí vážně. Třetí část je totiž plná náboženských myšlenek a upřímně mě jako nevěřícího dost naštvala. Ne kvůli tomu, že nesla náboženské myšlenky, ale kvůli tomu, co naznačovala.

"Proto jsou umělci skromní. Vědí, že práci nedělají oni - nechávají si jí diktovat."

Tak to teda pardon, ale mě jí nikdo nediktuje. A víte, kdo mi to všechno dle autora diktuje? Andělé. To teda ne.  To já píšu, to já krasopíšu. Když to neudělám já, neudělá to nikdo a nějakej anděl mi s tím rozhodně nepomáhá.

Nebo autor vyjmenovával seznam a jeden z bodů bylo:

"Existuje pouze Bůh. Všechno co existuje, je určitá podoba Boha."

Suuuuuuuure.

Nebo:

"Matky a umělce hlídají nebesa."

"Jedná-li umělec hierarchicky, zkratuje Múzu. Urazí jí a doslova jí nasere." Ne to ty, sereš mě. "... Pracuje-li umělec teritoriálně, uctívá nebesa."

 A tahle věta mě dostala asi nejvíc.

"Dílo stejně pochází z nebes. Proč bychom je nemohli vrátit."

CO? COŽE? Ne. To teda ne. Prostě.. argh.

"Každý nádech, každý úder srdce, veškerý vývoj všech buněk pochází z Boha a Bůh jej také každou vteřinu udržuje, stejně jako každé dílo.."

Tyhle výroky jsou pro mě, jako nevěřícího, neuvěřitelně urážející. Nikdo za mě nic nedělá, žádní andělé a žádný Bůh. Moje dílo nepochází z nebes. Pochází ode mě. To já nad ním trávila hodiny a hodiny času, tak nevím, proč by za to měl kredit dostat nějaký neviditelný pán. Nebo se autor snaží naznačit, že když nevěřím v Boha, tak mám smůlu a nic nebude? Nikdy nic nevytvořím? Co to jako je?

A poslední perla. Když nebudete tvořit, tak:

"Zahanbili byste anděly, kteří nad vámi bdí, a vysmívali byste se Všemocnému, který stvořil vás a jedině vás s vaším unikátním nadáním.."

Tak to teda pardon. Svoje "nadání" jsem si stvořila já sama. Tréninkem, hodinami procvičování a neustálou snahou.

Upřímně, hodlám ignorovat poslední dvě třetiny Války umění a budu předstírat, že existovala jen první část. Ta mě vážně dokázala nakopnout a jenom čtení o Odporu mě přimělo chtít ho překonat. Já sama jsem se rozhodla s ním bojovat, ne anděl, ne Bůh. Já.

(Disclaimer: pokud jste věřící a souhlasíte s myšlenkami pána autora, prosím neberte si moje názory osobně.)