Tedy. Zatím jsem je nikdy nedokončila.
V páté třídě jsem dostala nápad a začala ho zpracovávat. Stát se spisovatelkou byl můj velký sen. Na knížce jsem nějakou dobu pracovala a pak když jsem přestoupila na gyml, tak jsem přestala. Původní důvod, proč jsem začala psát, totiž zmizel. O prázdninách jsem se k tomu vrátila. Byla jsem tak blízko konce, už jsem ho měla na dosah. Ale nedokončila jsem to. Ze strachu? Pravděpodobně. Protože, co by se stalo, kdybych to dokončila? Ta myšlenka mě zastavila.
Následovala řada jiných projektů, které jsem nedokončila a vlastně ani pořádně nezačala. Ale myslím si, že kdybych to dokončila, tak by to mohlo být fakt dobré. Několik let jsem psala texty písní. Nikdy jsem je nezpívala, nikdy se nedostaly pryč z papírů. Někdo psal básně, já texty.
Každopádně k mé "prvotině" jsem se vrátila tak tři roky nazpátek. Vzala jsem ten svůj prvotní nápad a trochu (hodně) jsem ho vyšperkovala. Doplnila detaily, rozšířila zápletku, vytvořila komplexnější svět. A zase jsem to nedokončila.
Pak jsem dostala další nápad. Který mi nedal spát. Který jsem musela začít psát. Který ze mě prostě musel ven. Sedla jsem si k notebooku a začala chrlit jedno slovo za druhým. A pak, najednou, jsem toho zase nechala. Začaly se mi v hlavě honit negativní myšlenky. Co když to dopíšu a nikomu se to nebude líbit? Co když tomu dám hodiny a hodiny svého času a bude to propadák? Co když to pošlu do nakladatelství a oni to odmítnou? Co když se mi poštěstí, vydají to, ale nikdo si to nekoupí? Co když? Co když?
Po roce jsem se k tomuto počinu opět vrátila. Rok jsem nenapsala ani čárku, protože jsem se hodně soustředila na školu. Po psaní bakalářky už nebyla nálada na psaní něčeho dalšího. Ale teď jsem dostala chuť se tam zase vrátit. Do děje. Mám chuť to všechno konečně dotáhnout do konce. Dopsat to poslední slovo. I když se to nikomu nebude líbit. Protože to budu psát pro sebe. Budu to psát proto, že mě to baví. Že mě naplňuje, když ze sebe sypu slova, která dokážu složit do vět, do odstavců, do kapitol.
Opět mi nastalo takové menší krizové období. Nebyl čas, a když byl čas, tak nebyla nálada. Přibližně měsíc jsem svůj wordový soubor neotevřela. Ale myšlenkami se k němu často vracím. Plánuju si co, jak, proč, kdy. Jenom se musím přinutit ten soubor otevřít.
Teď mě láká aplikace Storki, která vznikla s podporou Humbooku. To jak funguje. Dovedu si představit, že bych vzala své postavy a začala mezi nimi vytvářet fiktivní rozhovory. Řada z nich se mi už odehrála v hlavě a hrozně by se mi líbilo to zpracovat. Jenže. Ostatní neví, o čem píšu. Neznají ty postavy. A já zatím nejsem úplně připravená se o ně dělit.
A psát o nových postavách se mi nechce. Přijde mi, že jakmile bych přesunula svou pozornost mimo svůj wordový dokument, zase by trvalo roky, než bych se k němu vrátila. To je představa, která se mi vůbec nelíbí.
Možná si založím své vlastní malé excelovské Storki u sebe ve složce a budu si do "šuplíku" skládat jednu storku za druhou s mými postavami a třeba jednou časem je zveřejním. Třeba je jednou využiju a přepíšu z excelu do wordu. Uvidíme.
Jak to máte se psaním vy? Píšete, nebo si radši čtete? A co Storki, budete psát?
S psaním teprve začínám (jsou to nějaké dva měsíce), takže se ještě ničím dokončeným pochlubit nemůžu, ale baví mě to :) Jenže čtení mě taky baví :D Musím se naučit ten čas nějak rozdělit mezi obě činnosti. Je to vždycky dilema, jestli si budu v autobuse číst nebo psát (píšu do poznámek na mobilu). V poslední době to nějak vyhrává to psaní. Doma se moc nesoustředím, věčně mě věčně něco rozptyluje (třeba facebook), a když už se k tomu dostanu, tak třeba kolem půlnoci, kdy je na fb mrtvo a doma po mě nikdo nic nechce. Což nejde moc dohromady ze skutečností, že vstávám v pět.
OdpovědětVymazatPřeju, ať se ti to povede (brzy) dokončit. :) Jo jo, negativní myšlenky jsou potvory. Co když...? Tak ať. Věřím, že se vždycky najde někdo, komu se to bude líbit, stejně jako se vždycky najde někdo, komu se to líbit nebude. Ale to už je holt druhá strana věci. Ty se každopádně nenech ničím otrávit. :)
Storki mě prozatím nějak nelákají, ale to se samozřejmě může ještě změnit. Leda že bych si na nich trénovala dialogy, ty mi zatím moc nejdou :D
Píšu, a píšu dlouho. Vlastně od doby, co jsem poprvé vzala tužku do ruky, jestli se počítají i obrázkové komiksy z doby, kdy mi byly dva, když ten příběh dával smysl. Poslední dobou píšu asi nejvíc. On když se příběh vyrodí v hlavě, je to super, ale zpracovat ho... :D Naprosto to chápu. Já si s tím svým veledílem pohrávám skoro rok, přičemž ještě pracuju na spoustě bočních příbězích, ale k postavám jsem si vypracovala vztah, jako by byly skutečné. A jak říkáš, dialogy si mezi nimi dokážu představit hravě, ale když je nikdo nezná... :D Storki jsou super. Vymýšlení nových hrdinů za to určitě stojí. :) Držím palce. :)
OdpovědětVymazatPíšu už dlouho, některé věci jsem i dokončila, ale v době, kdy mě příliš netrápila autocenzura. tehdy jsem měla radost z dokončeného příběhu, bylo to super. Jenže pak nastala ta období, kdy člověk nemá moc času a hlavně období, kdy jsem začala sama o sobě a svém psaní pochybovat. Teď se k psaní zase pomalu vracím, snažím se, ale z nějakého důvodu se bojím, vysloveně děsím otevřít wordovské dokumenty a psát. Něco mě na tom počítači strašně odrazuje, ale v ruce psát vydržím kratší dobu (navíc kdo by to pak přepisoval, že jo :D ), v ruce si píšu nápady, poznámky, postřehy, drobnosti, co nechci zapomenout - nebo se o to aspoň snažím.
OdpovědětVymazatbtw. když jsem psala bakalářku, bylo to jedno z nejproduktivnějších období, to jsem každou noc napsala jeden střípeček, jen abych si trochu odlehčila hlavu :D