Klasiky a já #2 - 7 nejneoblíbenějších klasik

Po dost dlouhé době se vracím k plánované sérii článků na téma klasiky a já! Tentokrát se budu zaobírat klasikami, které mi nesedly a které pro mě bylo utrpení číst. Neberte mě špatně, klasiky miluju - z většiny - a chápu jejich význam a tohle všechno, ale je to jako se současnými díly. Ne všem se bude líbit všechno a tohle je můj výběr těch nejméně oblíbených.

(Pokud to jsou vaši oblíbenci, berte to s nadhledem ;))

1. část - 5 oblíbených klasik

Stařec a moře
Tohle je taková kratičká knížka, záležitost jednoho odpoledne, ale co si pamatuju, tak se to tak táhlo, že mi to přišlo jako týden. Chlápek si vyrazil na moře, zápasil s rybou, zabil rybu a vrátil se zpátky. Kdybych se hodně snažila, možná by mi to dalo na A5, ale nějakých sto stránek? To je fakt moc. A to to ještě napsal tou svou metodou ledovce, kde píše jenom asi čtvrtinu toho, co by chtěl. Asi díky bohu za to, protože čtyři sta stran o ničem bych fakt nedala.

Karel Čapek
Čapka beru jako celou jednotku, protože jsem od něj četla jak RUR, tak celou Noetickou trilogii (Hordubal, Povětroň a Obyčejný život) i Válku s mloky. Ani jedno mě nijak neoslovilo, nijak mě to nebavilo. Nepopírám, že to byl skvělý spisovatel a dost předběhl svou dobu, ale můj vkus to prostě není.
(Dášenku jsem teda četla taky, ale už je to tak dávno, že si nepamatuju, jestli se mi to líbilo nebo ne, ale vzhledem k tomu, že tam byly fotky psa, tak bych věřila tomu, že jo.)

 

Obraz Doriana Graye
Tohle není tak proti knížce, ale spíš kvůli vzpomínkám na ní. Na maturitní četbu jsem měla načteno přes třicet knih a musela jsem si z nich vybrat dvacet, které bych byla schopna nějak popsat. Obraz jsem neměla ještě dočtený, ale dala jsem si ho na seznam. Knížku jsem nedočetla, protože přestože jsem na začátku byla ze všech těch filozofických myšlenek a debat nadšená, pak mi začaly vadit. A samozřejmě, že jsem si jí, jako jedinou nedočtenou knihu vytáhla. Naštěstí jsem nějakou náhodou asi rok nazpátek viděla film a věděla jsem, jak to teoreticky končí a dopadlo to dobře, ale unikla jsem dost o vlásek.

Václav Havel
Absurdní drama je fakt absurdní. Tohle jsou díla, u kterých nepochopím, jak a proč je někdo napsal. A vydal. Při čtení Zahradní slavnosti jsem měla celou dobu nasazený asi takový výraz.

E. M. Remarque
Jako první jsem četla Čas žít, čas umírat, což mě nijak neoslovilo, ale ani mně to nijak nevadilo. Pak jsem si přečetla další, tentokrát jsem sáhla po Na západní frontě klid a teda, z toho mám trauma do teď. Je tam taková jedna část, kde doslova popisuje, jak běží kůň, tuším, že vybuchne bomba, kůň má rozpáraný břicho, vypadnou mu z něho střeva, ale pořád běží dál, až nakonec o ty svoje vnitřnosti zakopne. 

Babička
Tak tohle bylo teda utrpení. Naprostý utrpení. Tam bylo ještě méně děje, jak ve Starci a rozepsané asi tak na trojnásobek stránek. Skoro mi i ukápla slzička úlevy, když jsem to konečně dočetla.

Chrám Matky Boží v Paříži
V tomhle případě si za to můžu sama. Natolik jsem si zidealizovala a zdisneyovala celý příběh, až mě realita zklamala. No a popis Chrámu na šedesát stran je na mě prostě trochu moc. Hele, chápu, je to moc pěkná budova, ale šedesát stran? To i Santiago to rybu chytil rychleji.

A to jsou asi mé hlavní neoblíbené klasiky. Jaké jsou ty Vaše?