Recenze: Dívka s tetováním na zádech od Amy Schumerové

☆☆

Autor: Amy Schumer

Název: Dívka s tetováním na zádech (The Girl with Lower Back Tattoo)

Nakladatelství: Jota

Rok vydání: 2017

Počet stran: 351

Od tolik opěvované Amy jsem toho čekala asi více.

O Amy Schumer jsem toho slyšela už hodně. Jak je vtipná, jak je úžasná a jaká je to vlastně hrozně skvělá komička a ženská. Když jsem viděla tuhle knížku, řekla jsem si, že si jí musím přečíst, abych zjistila, jestli je to všechno pravda. Jestli tak vtipná a skvělá.

A pravda?

Úvod se mi hrozně líbil, byl upřímný a sarkastický - tak jak to mám ráda. No a pak přišla první kapitola pojmenována "otevřený dopis pro mou vagínu." Nekecám, fakt to tam je. A já jsem se mírně zděsila. A nasadila jsem asi nějaký takovýhle výraz:

A ten mi pak vydržel po většinu knihy.

Byla tam ale jedna kapitola, kdy jsem se tvářila víceméně normálně. A to ta o introverství - sice stále těžko věřím tomu, že zrovna Amy je introvert, ale popsala tam to, jak to s "námi" introverty je, takže jí to nebudu nijak vyvracet, hlavně protože introvert může být fakt kdokoli. Ale jako pozorovateli mi to přijde stejně tak úsměvné, jako kdyby Kristen Stewart řekla, že je extrovert. Prostě mi to nesedí k té personě, pod kterou vystupuje, ale v tom to asi bude.
(jo, a těch kapitol bylo asi víc, ale chápete. potřebovala jsem to nadhodnotit)

A nemůžu ani říct, že bych se nezasmála. Zasmála, tak nějak decentně. Nebyl to takový ten smích, který z vás vyjde, když si čtete Saturnina a jeho poznámky na tetu Kateřinu, nebo když se díváte, jak  Ross v Přátelích jde na návštěvu do salónu krásy a místo opálení číslo 2 odejde nakonec s opálením číslo 8. Bylo to spíš takový to "ha" co si zabručíte pod vousy a jdete dál.

Všechno to bylo hrozně přímý a nic mi nepřišlo jako kec. Je to prostě napsaný tak, že věříte, že se to všechno fakt stalo - a možná, že to tak fakt je. Ale místy to bylo až moc upřímný, až moc sprostý a prostě.. místy to chtělo méně Amy a víc někoho míň.. Amy.

Taky mi dost vadilo to neustálé skákání z myšlenky na myšlenku a pak vracení k originálnímu záměru. Já mám ráda když mi věci v knihách jdou v nějakém řádu, kdy to prostě dává smysl a není to jen poletování z místa na místo jako ztracený motýl. (existuje něco jako ztracený motýl? potřebuju si zlepšit svoje metaforový schopnosti)

Ale nebylo všechno špatný. Našly se tam místa, která byla na mě tak akorát ironická a sarkastická. Našly se tam i fakt dobrý myšlenky a snad by šlo říct, že i rady. Bylo to dobře napsaný, čtivě. Nedá se říct, že by mě to nějak bavilo, ale přečetla jsem to dost rychle. Amy tam mixovala nejenom nějaké vlastní vyprávění, ale byly tam i třeba okomentované části z jejího deníku, nebo různé seznamy a odrážky.

Nakonec jsem zjistila, že Amy nebude můj šálek čaje. Její humor je na mě až moc drsný, sprostý. Já mám ráda takový ty ironický poznámky ve stylu Chandlera Binga, Saturnina nebo Luka Danese. Amy se většinu času pohybuje na hranici "fuj" a "haha." Chápu, proč jí někteří mají rádi a proč jí lidi tak obdivují - na říkání a napsání něčeho takového je potřeba kopa odvahy, ale já bych ocenila, kdyby jí měla o ždibec (nebo deset) méně.

Teď si říkám, jestli nejsem moc prudérní (což asi trochu fakt jsem. a taky beru věci moc vážně, kdyby se někdo ptal). Ale víc než ve mně, bych řekla, že je to tím, že mi její humor a celkově styl vyprávění mi prostě nesedl.

Za knížku děkuji nakladatelství Jota.