Recenze: Tisíc polibků od Tillie Cole

☆☆☆☆ a 1/2☆

Autor: Tillie Cole

Název: Tisíc polibků (A Thousand Boy Kisses)

Nakladatelství: Yoli

Rok vydání: 2017

Počet stran: 352

"Budeš trpět, ale náramně si to užiješ."

Tahle knížka mi ležela na hromádce "přečíst co nejdříve" celkem dlouho. Věděla jsem, že to nebude úplně veselý počtení a nějak jsem na to neměla náladu. Upřímně, přes léto jsem náladu číst obecně neměla skoro vůbec. Nechtěla jsem se nutit do čtení Polibků, protože jsem věděla, že tak bych si to neužila. A udělala jsem dobře, že jsem počkala do momentu, kdy jsem na čtení dostala chuť. Protože celou knížku jsem pak přelouskala během dne a přestože mě zničila, tak jsem si jí zamilovala.

Tisíc polibků je příběh Runa a Poppy. Poprvé se setkali ve svých pěti letech, kdy se Rune přestěhoval z Norka do Států. Ihned se spřátelili. O tři roky později Poppy umřela babička, ale ještě před tím jí dala sklenici s tisícem papírových srdcí, na které si má psát všechny památné polibky. Rune se o ten první postaral prakticky ihned. Během dalších sedmi let se vypracovali na něco málo přes tři sta popsaných srdíček, jenže nemají šanci se dostat na vyšší číslo. Rune se totiž musí s rodinou přestěhovat zpět do Norska. Dva měsíce spolu udržují denně kontakt, ale pak mu Poppy zničeno nic nedopovídá a dokonce se odstěhovala pryč.

O dva roky později se Poppy vrací zpět domů a stejně tak Rune. Poppy je stále stejná, veselá, energická, ale skrývá tajemství, které se nakonec stejně dostane ven. A Rune je jako vyměněný, je zlostný, agresivní, kouří a celkově se z něj stala naprosto odlišná osoba.

Samozřejmě netrvá dlouho a setkávají se. Pocity jim bouří a nebyl by žádný příběh, kdyby se spolu zase nezačali bavit - po překonání několika překážek.

Jak už jsem řekla, tak celou knížku jsem přelouskala během dne - celkem nabitého dne! Bylo to hrozně čtivé, a i když jsem věděla, že konečná stanice bude bolestivá, spěchala jsem k ní. Já jsem teda začala trousit vodu už na nějaký sto dvacátý stránce a nepřestala jsem až do konce.

Já obvykle nemám ráda tenhle typ knížek, většinou jsou totiž zkonstruovaný tak, že jde vidět, že to autor píše jenom kvůli tomu, aby ve čtenáři násilně vyvolal nějaké emoce. S tím já mám prostě problém. Ale koukala jsem na recenze na Goodreads a tam psali, že je to perfektní pro fanoušky Colleen (což jsem). Nálepku "pro fanoušky Johna Greena" jsem se rozhodla ignorovat (protože pro mě cokoliv, kde je jméno Green znamená "NOPE").

Takže ano, bylo to emotivní a bylo to slzutvorné, ale nebylo to tak, že by mi přišlo, že to Tillie napsala tak, jak to napsala, jenom proto, aby mě rozbrečela. Na rozdíl od jiných knížek tohoto typu tam byla i zpráva, nebo tomu klidně říkejte poselství, to je fuk. Asi to nedokážu pořádně popsat, ale vyzývá nás to, abychom žili. Bez výčitek. Naplno.

Jediný mínus týhle knížky bylo to, že mě připravila o spánek a zacpala mi nos. No, a toho smutnýho konce. Ale vlastně to i skončilo dobře, záleží na úhlu pohledu.

Rozhodně tuhle knížku můžu doporučit. Pobrečíte si, zazoufáte si a chvíli se budete proklínat, že jste do toho šli, ale nakonec přijdete na to, že to za to stálo. A nakonec si půjdete někam koupit zavařovací sklenici, vystříháte si tisíc srdíček a začnete si zapisovat každý dech beroucí polibek.