Recenze: Možná jednou od Colleen Hooverové

☆☆☆☆☆
  

Autor: Colleen Hoover

Název: Možná jednou (Maybe Someday)

Nakladatelství:Yoli

Rok vydání: 2017

Počet stran: 392


 





Další Colleenin zásah do černého.






Psala jsem to už několikrát a ještě párkrát to určitě napíšu, Colleen prostě umí psát. Kdyby vydala knihu, kde budou jenom její nákupní seznamy, koupila bych si to. A asi bych u toho brečela. Protože taková Colleen prostě je. Cokoliv napíše, stojí za přečtení.

Možná jednou je jednou z mých nejoblíbenějších knih vůbec a jsem hrozně ráda, že konečně vyšla v češtině. Snad na řadu přijde i November 9, který je ještě o něco lepší než Možná jednou (je to možný. vážně. November je ještě lepší jak Možná jednou. Tak moc super November je).

O čem to vlastně celé je?

Máme tu Sydney, studentku hudby, žije se svou nejlepší kamarádkou a je ve skvělém vztahu se svým přítelem. Každý den chodí na balkon poslouchat, jak na balkoně v protějším bytě hraje (sexy) kluk Ridge na kytaru, ale překvapivě jí drží trochu divně, jako basu. Z ničeho nic na sebe mají číslo (v klasický scéně s papírky jako z klipu Taylor Swift - za tyto znalosti se stydím) a Sydney Ridgeovi píše své texty, které složila na jeho hudbu.

Posuneme se o pár stránek dopředu a Sydney slaví své narozeniny. Myslí si, že jí přítel a kamarádka připravili tajnou oslavu, protože přišla na to, že se tajně sešli a lhali jí o tom, jenže ono to tak nebylo. Teda takhle, ti dva se sešli, ale na Sydney rozhodně nemysleli. Když Sydney zjistí, že se žádná tajná oslava nekoná, konfrontuje je a zjišťuje, že ti dva většinu společného času trávili v horizontální poloze.

Své narozeniny završuje tím, že obou dává pěstí a nakonec se na Ridgeovo naléhání přesunuje k němu do bytu. Zde jí čeká poslední překvapení, Ridge je ve skutečnosti hluchý.

Tohle je velmi stručně převyprávěných asi prvních dvacet stránek. Kniha jich má celkem necelých čtyři sta. Možná jednou je plná děje, zvratů a slepých míst a nudných pasáží tam najdete po málu. Jestli je tam vůbec najdete.

Co je speciální na Možná jednou je to, že tam nejde o žádnou instalove. Sydney a Ridge jsou nejdříve kamarádi a pak dlouho nejsou nic dalšího. Ani vlastně nemůžou. Protože (překvapení, překvapení) Ridge je již pět let zadaný.

Obecně nemám ráda knihy, kde hlavní hrdinové podvádí (nejen fyzicky, ale i mentálně), ale tady to bylo celé jiné. Jak Sydney, tak Ridge bojovali proti všem citům, emocím a všemu dalšímu. Nechtěli se tomu poddat a odolávali tomu. To je to, co dělá Možná jednou skvělou knihou. Nedělá z podvádění něco dobrého, nebo jen "dobrou" zápletku. Právě naopak.

Vedlejší postavy jsou také velmi dobře propracované. Dva další Ridgeovi (a pak i Sydneyiny) spolubydlící Warren a Bridgitte mají svůj vlastní hlas a jde je velmi snadno odlišit - možná i proto si pak vysloužili svojí novelu (taky stojí za přečtení). I Maggie, přítelkyně Ridge, je dobře propracovaná a je to vlastně jedna z těch nejpozitivnějších a nejsilnějších postav vůbec.

Konec je na jednu stranu trochu klasicky kýčovitý (tak z max 5ti procent) a na druhou Vás rozbrečí tím, jak je to silné a dobře napsané a prostě bomba. Nechci zabíhat moc do detailů, protože spoilery, ale je tam jedna část, které si hrozně vážím. Colleen nevzala pět let vztahu Maggie a Ridge a nezahodila ho do koše a nesmazala, jako se to často stává v takových knihách. Naopak ho uznala a vzala v potaz. Žádný čistý štít.

Pokud si pořád ještě nejste jistí, že Možná jednou (a Colleen) za to stojí, tak tady jsou dva odstavce z knihy, které naprosto a totálně popisují celou Colleeninu tvorbu.

"Anglická abeceda má dvacet šest písmen. Člověk by řekl, že s šestadvaceti písmeny se toho zase moc nadělat nedá. Že je jen omezený počet emocí, které v něm slova z nich poskládaná mohou vyvolat.  

Jenže ne, těch šestadvacet písmen ve vás může vyvolat neomezené množství pocitů, a tahle píseň toho byla živoucím důkazem. Nikdy jsem nechápala, že spojení slov může člověka změnit, jenže tato slova a to, jak byla pospojována dohromady, mě rozhodně změnily."

Možná jednou má všechno, co by dobrá kniha měla mít. A ještě trochu něco navíc. Nejenže je to dobře, svižně napsané, bojuje proti klasickým knižním stereotypům, ale dokonce má i svůj vlastní soundtrack. Vážně, pusťte si ho. A pak si přečtěte i Warrenovu novelu. Nebudete litovat.