Recenze: A Court of Wings and Ruin od Sarah J. Maas

☆☆☆☆

Autor: Sarah J. Maas

Název: A Court of Wings and Ruin

Nakladatelství: Bloomsbury

Rok vydání: 2017

Počet stran: 705


 





Já Vám nějak nevím. Miluju to, ale zároveň mě to dost zklamalo. Za ten rok čekání jsem si v hlavě vytvořila hrozně velký očekávání a toho to prostě nedosáhlo.

Feyre se ocitá na Jarním dvoře a její misí je pomsta. Ta se jí trochu usnadňuje, když do Tamlinova domova přicházejí dvojčata z Hybernu, která jsou zlá z dna jejich duše. Jurian přichází s nimi. Díky nim ničí podstatu Tamlinova dvoru ze vnitř tím, že všechny pomalu obrací proti Tamlinovi. Ianthe je tam také a je ještě otravnější a falešnější, než kdy dříve. Lucien Feyre sice stále podezřívá, ale i tak se oba sbližují.

Feyre prakticky nemá s Rhysandem žádný kontakt, jen párkrát spolu krátce mluvili skrz jejich pouto.

Po několika incidentech je prakticky celý Tamlinův dvůr proti němu, jsou na něj naštvaní, protože upřednostňuje spolupráci s Hybernem, než jejich blaho. Feyre, Lucien, Jurian a hybernská dvojčata se vydávají ke Zdi, kde zkoumají díry, které se v nich nacházejí a snaží se vymyslet, kudy by bylo nejjednodušší se tam dostat.

Jednou se s nimi vydává i Ianthe. Tehdy se vše mění. Feyre útočí na Ianthe (tu scénu jsem si hrozně užívala), která trochu jinak útočila na Luciena.  Do toho všeho se přidávají i hybernská dvojčata. Společně dvojčata Feyre s Lucienem zabíjí, dokonce jim pomáhá i Jurian a Feyre s Lucienem unikají. Lucien ne proto, že by vyloženě chtěl, ale jeho potřeba dostat se za Elain je větší, než cokoliv jiného, co cítí.

A tak nastává nelehká cesta do Nočního dvora.

Zpočátku jsem  ACOWAR milovala. Milovala jsem každý přečtený řádek, každý odstavec, každou stránku. Ale čím více jsem se začala přibližovat ke konci, tím více drobností mi tam začalo vadit. Tím více jsem si říkala „jako vážně?“ Dokonce v některých částech jsem si říkala i „tohle napsal ten samý člověk, jako ten co napsal ACOMAF?“

Důvody?

Abych pravdu řekla, tak některý části byly hrozně pomalé a táhle, což by mi v tomhle případě ani nevadilo, ale dost se to opakovalo a velkou část děje, jsme se jenom točili v kruzích. Ani tohle by mi tolik nevadilo, ale zdálo se mi, že některý části si pak dokonce odporovaly.

Je tam jedna věc, která mě upřímně dost naštvala. Nebudu říkat co, protože na tohle si musíte vytvořit názor samy, až to přečtete, ale Sarah nás všechny vedla k víře v něco, co pak se ukázalo, že nebude možné. Můj hlavní problém je to, že tento zvrat není uvěřitelný, alespoň pro mě ne. A k tomu se váže i další věc, díky tomu a dalším náznakům v knize to vypadá, že v pokračování se objeví milostný trojúhelník, o který nikdo nestojí.

Musím se taky přiznat, že postelový scény Rhysanda s Feyre jsem začínala přeskakovat, protože to bylo všechno na jedno brdo. A hlavně, už to nebylo takový jako v ACOMAFu, kdy tam byla jedna pořádná scéna plná emocí, která se dá nazvat jako „NO, KONEČNĚ,“ ale tady jich bylo dost (možná až příliš) a chyběl jim ten náboj a emoce ze dvojky. 

Válka a všechny bojové scény měly v sobě jistou dávku předvídatelnosti, zároveň v místech dovedly překvapit, i když ne vždy to bylo příjemně. Asi by jim neuškodilo, kdyby byly trochu kratší, méně popisné.

A nejvíce problémů pak mám s koncem samotným i s pár scénami před koncem. Kvůli některým rozhodnutím, které Sarah udělala, to na mě nezanechalo kýžený efekt. Pobrečela jsem si, to ano, ale říkala jsem si „to je všechno? Celá moje mentální příprava bylo pro tohle?“ 

Konec byl hrozně uspěchaný a vůbec mě neuspokojil. Chápu potřebu nechat určité věci otevřené, ale myslím si, že by to šlo udělat i mnohem lépe. Když kniha má přes sedm set stran, tak přidat dalších třeba deset, aby to bylo trochu ucelenější, by nemusel být až takový problém.

A celkově to bylo takové nevyrovnané.  V prvních dvou třetinách se toho nic moc nestalo a pak poslední třetina byla na mě až trochu příliš dramatická.

Co se mi ale naopak hrozně líbilo, tak to byla možnost vidět i jiné dvory a seznámit se i s ostatními High Lordy (jak se tomu nadává v češtině? :D). 

   

A Tamlin. Já vím, že většina ho nemá ráda, ale já ho zbožňuju už od ACOTARu a po tomhle díle ještě víc.

Zároveň jsme se více seznámili s Cassianem, Mor, Amren a hlavně s Azrielem, jehož scény jsem si vždy užívala asi nejvíce. Je to prostě roztomilouš. Mrzí mě ale, že zpočátku to vypadalo, že Lucien tam bude hrát velkou roli – teda takhle, on ji hrál, ale hrál ji někde mimo hlavní dění, takže ve většině knihy ani nebyl. 

I přese všechny ty zápory co jsem vyjmenovala, tak nemůžu popřít to, že Sarah prostě umí psát. Ať už to byly nudnější pasáže, pasáže plné akce, stránky mi utíkaly jako po másle. I když jsem nechtěla spěchat se čtením, musela jsem. Prostě jsem musela vědět, jak to skončí. Jak to ta Sarah celé vymyslela. I když jsem se toho hrozně bála.

 Můžu říct jen to, že ACOWAR miluju, ale taky mě hrozně zklamal. Bohužel však nedosáhl úrovně ACOMAFu, ani se k němu nepřiblížil. 

(a jo, fotky jsou jen s ACOTARem a ACOMAFem, protože moje fyzická kopie ACOWARu ještě nepřišla :D)

(upřímně, na srdci toho mám ještě dost, ale nejde o tom psát, aniž bych něco nevyspoilerovala, takže si to budu muset nechat pro sebe)

EDIT: protože tuhle recenzi si chodí číst pořád překvapivé množství lidí, mám pro vás update - devět měsíců po přečtení se mi hodnocení dost rozleželo v hlavě a aktuálně knihu hodnotím 2hvězdičkami