Recenze: Ódinovo dítě od Siri Pettersenové

☆☆☆☆

Autor: Siri Pettersenová

Název: Ódinovo dítě (Odinsbarn)

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2016

Počet stran: 568









První díl severské fantasy, který mě původně dost odpuzoval a i děsil obálkou, ale nakonec mě příběh příjemně překvapil a už teď se těším na pokračování.



První díl fantasy série, který je všude označován jako young adult kniha. Já s tím teda úplně nesouhlasím. Ano, je tam mladá hrdinka, okolo které se to vše točí, ALE celkově je kniha myšlenkově velmi složitá, celý knižní svět je komplikovaný a je tam i dost násilí, krve a smrti. Nemyslím si, že bych ve svých patnácti dokázala Ódinovo dítě dostatečně ocenit, protože bych to prostě úplně nepochopila a nedokázala tam najít, ty malé důležité detaily.

Celý příběh je zasazen do světa, kde všichni mají ocas, kde všichni umí přimykat a mají tak trochu nadpřirozené schopnosti. Až na jednu dívku. Hirka nemá ocas a neumí tedy ani přimknout. Vše by bylo v pořádku, kdyby byla pravda to, že jí ocas vzal vlk, když byla malá, jenže je to lež. Hirka o svůj ocas nikdy nepřišla. Nikdy ho totiž neměla.

A v tom leží celý její problém. Všichni mají ocas. Až na ty, kteří pocházejí odjinud. A tím nemyslím, odněkud mimo hranice, ale z jiného vesmíru, z jiné reality. Ódinovo dítě.

To není však jediné, co dělá Hirku nebezpečnou. Protože není z jejich světa, problémem je to, že je roznašečkou plísně. Ta se přenáší pouze při sexu, k čemuž se Hirku ještě nedostala, takže mužská populace je zatím v bezpečí. Ale zároveň to, že je mimo svůj svět přivolává slepé, nebezpečné nestvůry, které jde horko těžko zabít (podle popisu vypadají nějak takhle:

až na to, že jsou méně chlupatí, více slizcí a jejich oči jsou zakalené, protože jsou slepí (obviously))

Hned od začátku jsem byla vtažená do příběhu a nebyla jsem puštěna až do konce. Siri vytvořila naprosto jedinečný svět, který je krásně komplikovaný a není to klasická young adult kniha. Od klasických YA knih se Ódinovo dítě mnohým. Je napsaná trochu těžším jazykem, je třeba hledat mezi řádky a přemýšlet. Není tam žádný milostný trojúhelník (zatím, ale doufám, že to tak zůstane). Romantiky je tam pramálo, ale když už tam je tak stojí za to. Hlavní hrdinka je prakticky neotravná, což je oproti jiným YA knihám (ehmehm, Selekce. ehmehm) příjemnou změnou.

Na druhou stranu se mi to občas zdálo dlouuuuhé. Kniha má necelých šest set stránek a je tedy vážně dlouhá (což znamená že to teoreticky nebyl jen moje domněnka), ale pocitově to pro mě bylo ještě delší. Některá místa se prostě zdála trochu zbytečná, moc protáhlá a častokrát jenom vyplňovala prostor a k ničemu nevedla.

A abych nezapomněla, jako v každé YA knize tu máme parádního hlavního hrdinu (ale tak trochu klasicky tu máme divnou, holku, která je outsider a hlavní hrdina, který je prostě fešák, je populární a z dobré rodiny). Rime je prostě top. Nejen vzhledem k "bitvě" Dítě vs. Jiskra, bych ho přirovnala k Eliasovi. Rozvážný, dobrý bojovník a fešák.

Konec byl překvapivě docela ukončený, jasně je tam cliffhanger, ale hodně dějových linek Pettersenová uzavřela. Bude zajímavé sledovat, jak si s tím Siri poradí v dalších dílech a celkově jak příběh posune dál, protože bude tam muset být zobrazen nový svět, nová hlavní zápletka a nějaká další vysvětlení, kterých se nám v prvním díle moc nedostalo.

Dítě vs. Jiskra. Kdo by u mě vyhrál? Na sto procent Jiskra. Nejen kvůli Eliasovi. Tím ale nechci říct, že by Dítě bylo špatné, to ne. Jen nebylo tak dobré a uchvacující jako Jiskra. Stejně se však řadí mezi nadprůměrné knihy, ať už v rámci fantasy, tak i YA svou komplexností, propracovaností a jedinečností.

A je mi vážně líto, že jsem Siri propásla. Mít podpis by mi nevadilo.

Za recenzní výtisk děkuji Megaknihám.