☆☆☆☆ a 1/2 ☆

Název: Nimbus (Thunderhead)
Nakladatelství: YOLI
Rok vydání: 2019
Počet stran: 440
Tak. A teď se bude zase čekat.
Konečně jsem se i já dostala k přečtení Nimbuse, druhého dílu Smrtky, kterou jsem přečetla loni a zhltla ji a naprosto se do ní zamilovala.
Nimbus začíná o několik měsíců později (tuším, že po roce, ale nechci kecat) po místě, kde skončila Smrtka. O ději vám toho moc vyprávět nebudu, abych nic nevyspoilerovala a dyžtak koukněte sem na recenzi Smrtky, abyste mohli zjistit, jestli to je něco, co potřebujete (což vy ale potřebujete).
Citra jako smrtka Anastázie má svůj styl a tím se řídí. Má svá pravidla a své zásady, což ji dost odlišuje od ostatních mladších smrtek. Rowan si učil svou vlastní misi a očišťuje svět od těch smrtek, které mu přijdou, že nedělají svou práci tak, jak by měli.
Druhý díl je skvělý v tom, že kapitoly jsou prokládané krátkými úryvky z pohledu Nimba. To celé knize dodává jiný rozměr a takovou třešničku na dortu. Je to takový přímočarý pohled na svět, který vše vidí pouze v racionálním světle - vytváří to skvělý kontrast se zbytkem knihy.
Zároveň nám Nimbus představuje i řadu nových a zajímavých postav, které nás zavadí do nových míst a začínají nové zápletky. Zpočátku jsem byla skeptická, ale nakonec se mi vážně líbili a jejich čtení jsem si užívala a už na ně nedám dopustit.
Musí říct, že zpočátku se mi do čtení moc nechtělo. Bála jsem se, že to nedostojí tomu prvnímu a já budu zklamaná. A pro mě to sice první díl nakonec nepřekonalo, ale rozhodně jsem nebyla zklamaná. Já jsem ho začala číst v trochu podivné době, byla jsem ve čtecí krizi a Nimbus není úplně kniha, která by vás z ní dostala. Je skvělá, je čtivá, ale není to knížka, kterou můžete přečíst na posezení a vůbec u ní nemyslet (což je to, co jsem potřebovala já).
První půlku jsem se do čtení trochu musela nutit - ale jakmile jsem začala a trochu se začetla, nechtělo se mi přestat. Pak jsem si dala od Nimba na chvíli pokoj, přečetla The Unhoneymooners (to je pecka!), dostala jsem se konečně z krize a druhou půlku Nimba jsem pak přelouskala bez jakýchkoliv problémů.
Tu půlku hvězdičky, co jsem strhla, ne kvůli mé čtecí krizi, ale protože některé části mi přišly trochu dlouhé a i zbytečné. Nimbus je dost dlouhá kniha a přišlo mi, že mohla být o kousek kratší. Ale jinak stejně jako u Smrtky mě nadchnul ten svět, ten příběh, ty postavy a nemůžu uvěřit, jak to koresponduje se vším, co se děje.
Suma sumárum, Nimbus se vyhnul syndromu druhé knihy (i když místy si pomyslně kýchnul a přidal tam pár zbytečných stránek). Zápletka byla propracovanější jak u Smrtky, celé se to krásně lehce četlo a nakonec to člověka přinutí přemýšlet. Za mě opět skvěle!
Žádné komentáře:
Okomentovat