Recenze: Černooká od Anny Musilové

☆☆☆☆

Autor: Anna Musilová

Název: Černooká

Nakladatelství: YOLI

Rok vydání: 2018

Počet stran: 288









Jedno velké překvapení!





Černooká je naprosto mimo to, co obvykle čtu. Chtěla jsem vyzkoušet něco nového, trochu vystoupit z té své komfortní zóny a taky podpořit novou českou autorku. Zaujalo mě nejen to velké ústřední téma samotné Černooké, ale také podtémata, která se v ní objevují - jako deprese, mentální poruchy, loajalita nebo první láska.

Nebudu moc zacházet do detailů ohledně děje, protože to je něco, co byste sami měli objevit až při čtení, aby to pak nakonec přineslo ten kýžený výsledek.

Knížka samotná lze rozdělit na dvě poloviny. První je taková tuctová, průměrná, nic moc zajímavého se tam neděje a jde tam právě o tu první lásku. To mi přišlo jako zbytečné, příběh to nikam neposunulo, nic mu to nedodalo, krom toho že mu to přidalo stránky. Zajímavější bylo to podprahové zobrazování deprese - všechny ty různé náznaky a rádoby nenápadné myšlenky a chování.

Kdyby knížka byla celá první polovina, hodnotila bych to celé dost jinak. Ale naštěstí přišla i druhá část. Ta byla plná zvratů, překvapení, nečekaných momentů a konečně jsme se pořádně dočkali Černooké, jakéhosi zlého alter ega hlavní hrdinky s černýma očima. A zlého myslím fakt zlého. Černooká byla ztělesněním takového toho zlého nitra, který má každý z nás. Vyslovovala nahlas ty myšlenky, které si my často nedovolíme ani pomyslet a nabádala k chování, které se neslučuje s dobrým svědomím.

Právě tato druhá polovina celou knihu pozvedla na úplně jinou úroveň a dodala jí to něco navíc.

Celá knížka je napsána hrozně krásně, až poeticky a lyricky s neskutečnou slovní zásobou. To bylo vlastně to, co mi pomohlo se rozhodnout se do knížky pustit. Četla se hrozně lehce a než jsem se nadála, byla jsem na poslední straně, po které jsem jenom pár minut tupě zírala do zdi s lehce pootevřenou pusou.

Musím říct, že jsem nevěděla, kam to směřuje a druhá polovina mě neustále překvapovala (ale teda přiznám se, nevím zdali to bylo proto, že knížky tohoto typu nečtu, nebo jestli to fakt bylo nečekané). Zvrat následoval zvrat a oproti pomalé a táhlé první polovině to byl obrat o sto osmdesát stupňů.


Nakonec jsem ráda, že jsem po Černooké sáhla, i když to není nic, co bych si normálně přečetla. Opět mi to dokázalo, že se českých autorů vlastně nemusím vůbec bát.